Usměvavý fanoušek cyklistiky Miro Remo už natočil tolik filmů, že má na Filmovce vlastní retrospektivu. Hned po příjezdu jsme se ho ptali na jeho styl, kontroverze provázející poslední filmy i na to, jestli je potřeba debatovat s diváky. Těch si na letošní Filmovce užije dost, jelikož dnes a zítra ho budou čekat po každém promítání jeho filmů. Co tedy můžeme od pohodáře z Trenčína čekat?

Na Filmovku vezete i svůj poslední film Richard Müller: Nepoznaný. O čem pro vás je?

Je to film o tom, jak se člověk z absolutního vrcholu nezávislosti rázem ocitne ve světě, kde potřebuje pomoc cizích lidí, kvůli čemuž se stává naprosto závislým.

Jaký máte aktuálně vztah s Richardem Müllerem?

Problém tohohle filmu nebyl v mém vztahu k Richardovi, ale k managementu, který v poslední době určuje směr jeho tvorby. Pro ně byl ten film mnohem problematičtější než pro Richarda, s ním byly vztahy vždy korektní. On sice z filmu nadšený nebyl, ale chtěl ho pustit ven, takže ho nějakým způsobem přijal. Vztahy s ním jsou tudíž stále stejné.

Požadoval však vystřižení několika scén.

Ano, ale myslím si, že to šlo ze strany managementu, jenž komunikoval jeho jménem. Richard se tomu spíše vyhýbal. Nedá se proto ani očekávat, že by sám přijel film podpořit. Momentálně totiž o jeho životě rozhodují jeho blízcí, kteří ten film v lásce nemají.

O filmu jste dost diskutoval také s diváky, což děláte obecně docela často…

Ano, je to nutné. Leckdy se dostávám do různých kompromitujících diskuzí na sociálních sítích, kde lidé proti mým filmům brojí. Proto se bráním i takto – snažím se vysvětlit pohnutky, jež mě vedou k takovému stylu vyjadřování. Pokouším se neztratit kontakt s diváky a zajímá mě i to, jak moje filmy prožívají. Je to lakmusový papírek mé práce.

Jde tedy spíše o vyjádření se ke kontroverzi kolem filmů než o to, že by bylo nutné něco dovysvětlit?

Dovysvětlování děje není třeba. Hlavně u snímků Cooltúra a Nepoznaný ovšem bylo nutné objasnit kontroverzní motivy, o nichž to původně vůbec nemělo být. Bulvární témata totiž překvapivě zaujala i filmovou kritiku. Pro nás to bylo něco nového, protože jsme měli pocit, že nám křivdí. Chtěli jsme proto reagovat a diskuze s lidmi jsou k tomu výborným prostředkem.

Napříč svými filmy kombinujete seidlovsky statické obrazy s přirozenými dialogy. Lze váš styl takhle charakterizovat?

Nejlépe u mě funguje kombinace stylů právě Ulricha Seidla a Zuzany Piussi. Ona je lepší v té „totální“ dokumentaristice, ve spontánnosti a otevřenosti; Seidl zase vévodí obrazotvornosti a dokáže postavy zasadit do prostoru. Je to na delší zamyšlení, ale zřejmě hraje roli to, že jsem studoval v období, kdy se k Seidlovi vzhlíželo. Když jsem tak hledal možnost sebevyjádření, Seidl se prostě nabízel. Nemám v tom úplně jasno, přichází to samo. Nedělám scénář, nemám to naplánované, vyplývá to prostě ze situace.

Taky potřebuji určitou úroveň dobrodružství, abych neztratil chuť to dělat. Z posledních filmů je mi nejbližší Cooltúra. To je směs nejsvobodnějších vpádů do reality, jaké jsem zažil. Nejvíc oceňovaný byl ale kraťas Arsy-Versy, kde byla mizanscéna vždy připravená, takže lidem se líbí asi spíš tohle. Uvidím, jak to příště vyjde.

Opakovaně se věnujete kulturním tématům, především hudbě (Nepoznaný, Pohoda, částečně i Cooltúra). Čím vás tato sféra tak fascinuje?

O hudební oblasti jsem odmala nesnil. Jako mladý autor krátce po škole jsem dostal možnost natočit film z festivalu Pohoda. Objevily se ale problémy, šlo hlavně o chyby v komunikaci s organizátorem festivalu Michalem Kaščákem, který chtěl trochu jiný film. Výsledek je takovým kompromisem, ale tak už to u dokumentu chodí – kam vás lidé pustí, to zvládnete natočit. Dostal jsem tam ale velký přísun pozitivní energie. Po několika dnech natáčení vznikl poměrně autorský film, jenž mi otevřel svět, do něhož rázem lépe vidíte. Je to tedy hlavně tím, do jakého prostředí jsem se dostal, následný průnik do této sféry pak ale mohl být hlubší. Vrcholem tohohle tématu je pak Nepoznaný, kterým si od kulturní scény zase na chvíli odpočinu.

A co tedy máte aktuálně v plánu?

Pracujeme na filmu, v němž hlavní roli ztvární Branislav Jobus z filmu Vrbovský veter. Bude o výstupu na imaginární vrchol, banálně řečeno to bude o smyslu života, takže by to mohlo lidem něco říct. Společně s otcem ještě natáčím Pátrání po zvláštních ženách. V roce 1984 totiž natočil amatérský film o dívkách s nařízenou ústavní výchovou, teď chceme ta děvčata najít a v celovečerním dokumentu je konfrontovat s jejich minulými sny. Točím také film o amatérském motosportu, o Karpatském poháru. Ti lidé si doma tuní auta a pak spolu závodí. Má to úžasnou atmosféru.

Když už jste natáčel o Pohodě, neláká vás udělat dokument o Filmovce?

To je dobrá otázka. Na Pohodě mě lákala hlavně postava Michala Kaščáka, okolo něhož se vybudovala pozitivní energie, a byl to nečekaný úkaz. Takovou figuru jsem tady zatím nepoznal, ale je pravda, že se zatím rozkoukávám.