icon
Přihlášení Akreditace


Novinky Program Návštěvníci Festival Obchod Partneři Press Kontakt
MENU ▼

Inventura:
Zlatá éra Hollywoodu



Navzdory mnoha předpovědím o zániku, stejně jako revolučním změnám v technologiích poslední doby, Hollywood stále existuje, ale jeho historický vrchol pominul. Vymezit časové hranice, které určují jeho Zlatý věk, není snadné. Pro někoho začíná již počátkem 20. let minulého století, kdy se americké filmové podnikání proměnilo v průmysl, jenž se svými filmy rozprostřel po světě v dominantním množství. A jak v Severní Americe začal nový věk konzumu, význam filmu rostl. Podle jiného názoru ho otevřel Jazzový zpěvák (Jazz Singer, 1927) jako údajně první zvukový a mluvený film. Také se uvádí rok 1930 coby začátek desetiletí, v němž zvuková revoluce v USA s konečnou platností vytlačila němý film. Ostatně to také byl první rok Velké hospodářské krize, jež zásadně změnila hierarchii hodnot obyvatel (nejen) USA. Hollywood nebyl překvapivě první dva roky krizí zasažen a stále měl co nabídnout. Ještě pozdější mezník – historický moment proměny Zlatého věku turbulencí ve Zlatý věk pořádku – hovoříme o červenci 1934, kdy se začal se vší vážností a restriktivními důsledky uplatňovat tzv. Haysův kodex. V jeho důsledku se etabloval klasický hollywoodský film, určovaný ustálenými prvky formy a standardizovanými technologiemi, jakož i dramaturgií, například potlačením kontroverzních témat, důrazem na pozitivistické postoje, názorným potrestáním zla a téměř povinným institutem happy endu.

Trvání Zlatého věku není jednoznačně ohraničené. Časových předělů určujících jeho konec je několik. Je jím ukončení 2. světové války, po němž následoval nástup nezávislých tvůrců či produkčních skupin? Znamenal příchod komerční televize jeho konec? Či to byl rok 1948, kdy vrchní soud USA konečně rozhodl při „vláda versus Paramount“? Z verdiktu vyplývala pro studia povinnost oddělit výrobní složky od distribuce a řetězců kin. Nebo by to měla být až druhá polovina 50. let, kdy se objevily první trhliny v cenzurní důslednosti? Anebo rok 1960, hranice již definitivní, neboť Haysův cenzurní řád pro velmi liberalizovanou společnost neměl větší autoritu než úsměvný anachronismus? V literatuře filmové historie se objevují všechny zmíněné možnosti.

Pojednat Zlatý věk Hollywoodu, kdy vznikly tisícovky filmů, jednou programovou sekcí o necelých dvaceti filmech je předem prohraný boj. Stejně tak obtížné je postihnout nevyzpytatelně fungující organismus Hollywoodu samotného včetně jeho komerčně zaměřeného a masově vyráběného produktu, jenž vykazuje zvláštní respekt a náklonnost k umění. A tak v duchu zjednodušení věci byl výběr filmů, dokumentujících tuto zřejmě nejslavnější kapitolu americké kinematografie, vymezen pouze do časového úseku mezi roky 1929 až 1945.

Není země, v níž by kinematografie hrála tak důležitou roli ve veřejném životě jako v případě USA minulého století. Tehdy film představoval nejmocnější veličinu kulturně společenského dění. Pohledem zvenčí i vlastním sebenáhledem je Amerika opravdu země filmem stvořená, neboť médiem pohyblivých obrazů vytvářela moderní ikony, psala legendy, dotvářela historii, oživovala mýty, naplňovala národní sen o úspěchu, propagandou mobilizovala proti diktátorům a proti uzurpátorům bojovala mocnými nástroji žánrového filmu, prestižních produkcí či nezávisle vyrobenými solitéry s jasným humanistickým posláním, a to vše zřejmě nejsilněji právě v období Zlatého věku.

Malý Cézar (1931, režie Mervyn Le Roy)Které události či momenty se podílely na podobě a významu sedmého média Ameriky?
Opomeneme-li již zmíněné překonání němé bariéry, pak založení Akademie filmových věd a umění v roce 1927 a následně první slavnostní udílení jejích cen 16. 5. 1929, kdy Douglas Fairbanks st. rozdal prvních dvanáct Čestných uznání akademie, dodalo Hollywoodu nutnou vážnost. Zrodila se oscarová tradice, ovlivňující umělecké aspirace i byznys. Postavení filmu coby nejvýznamnější zábavy dosvědčovalo rekordních 155 milionů návštěvníků kin týdně, udávaných za rok 1930, když o rok dříve počet vykazoval pouze třetinovou hodnotu. Důkazem popularity nemohlo nebýt ani první autokino, otevřené v roce 1933 v Camdenu ve státě New York.

Fronty na chleba hladových nezaměstnaných, beznaděj a zoufalství ve společnosti z prohlubující se krize film reflektoval nezvyklými hrdiny gangsterů, monster, padlých žen či anarchií humoru bratří Marxů. Společenský systém ztrácel bezpečné základy. Hledali se noví vůdcové. V prezidentských volbách 1932 zvítězil liberál F. D. Roosevelt a národ ubezpečoval, že „jediné, z čeho bychom měli mít strach, je strach sám“. Animovaná Tři prasátka (Three Little Pigs, 1932) Walta Disneyho vlila do žil národa odvahu bojovat se strachem. Přesto pro strážce veřejné morálky zůstával film podvratný a tím nebezpečný živel hlavně pro mládež. V dubnu 1934 z kazatelen katolických kostelů s podporou protestantských i židovských organizací zazněl pastýřský list proti nemorálním a neslušným filmům, popularizujícím zločiny a zločince. Během roku jej podepsalo na osm milionů věřících, kteří se tím zavázali, že budou bojkotovat filmy.

Film stále bojoval o svou existenci. Liga slušnosti si vynutila zpřísněný cenzurní dohled. Hollywood se ústy Willa Hayse, prezidenta Asociace filmových producentů a distributorů, zavázal, že obnoví a vylepší seberegulační systém vnitřní cenzury, pocházející z roku 1921. Rok 1935 navýšil technickou dokonalost filmu, společnost RKO představila první plně barevný hraný film Trh marnosti (Becky Sharp), natočený systémem technicolor. Vznikla společnost 20th Century Fox Film Corporation, poslední z velké pětky, a odbornou prestiž domácí kinematografie dále povznesli kritici, když poprvé udělili Cenu newyorských filmových kritiků, jež připadla dramatu Johna Forda Denunciant (The Informer, 1934).

King Kong (1933, režie Merian C. Cooper, Ernest B. Schoedsack)O necelý rok později se potvrdil úspěch „očisty“ stříbrného plátna. Nejen že nejpopulárnější hvězdou se stala sedmiletá Shirley Templeová, ale v první desítce se neumístila žádná žena vamp. Nejproslulejší svůdnice Greta Garbo a Marlene Dietrichová se umístily až na 69. a 122. místě. Věk pořádku zapustil kořeny. V roce 1937 šel průměrný Američan 3x měsíčně do kina. Po strašlivém propadu v období 1932–33, kdy některým společnostem hrozil bankrot, vyskočila návštěvnost na 90 milionů diváků týdně díky zavedení tzv. dvojprogramu, který představoval dva celovečerní filmy s jedním krátkým kresleným a týdeníkem za cenu jednoho vstupného. Dvojprogramy si vynutily zavedení výroby jednak nákladnějších a jednak lacinějších snímků, označovaných jako filmy A nebo B. Nad nimi stály produkce prestižní, počtem nemnohé a produkčně velmi náročné, a tím pro majitele kin drahé, nicméně pro diváky atraktivní. Amerika měla na 17 000 kin. Stříbrná plátna sezóny 1937 ovládla Sněhurka a sedm trpaslíků, první barevný celovečerní animovaný snímek.

Rok 1938 přinesl jednu hezkou kuriozitu a jednu silnou hrozbu filmovému průmyslu. Člen Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti J. B. Matheus osočil dětského miláčka Ameriky Shirley Templeovou z podpory komunismu. Takové nejapnosti se Hollywood zasmál. V druhém případě americké ministerstvo spravedlnosti zaútočilo na podstatu úspěchu dosavadního hollywoodského byznysu. K newyorskému městskému soudu podalo ministerstvo vnitra žalobu na osm nejdůležitějších výrobních společností pro porušování antitrustového zákona propojením výroby, distribuce a řetězců kin, čímž omezovaly svobodu trhu. (První kolo tohoto sporu skončilo v roce 1940 dohodou, nicméně znamenala pouze osmiletý odklad, již zmíněný případ „Paramount“ nastolil konec celistvosti studiového systému.)

Mezitím Hollywood zaujal pozornost Ameriky historií epické ságy Jih proti Severu a možná provokativním nástupem mladičkého Orsona Wellese do filmových ateliérů za podmínek téměř naprosté tvůrčí svobody. Dva tituly vzbudily nelibost zvláště u politiků. Caprův Pan Smith přichází naznačil korupci závažného druhu v nejvyšších patrech politiky. Washington se cítil dotčen a výsledkem byla příprava antitrustové žaloby. Chaplinova sžíravá satira na Hitlera a nacistické Německo Diktátor přiměla Senátní sekci pro kontrolu amerického filmového průmyslu podat podnět na šetření proti nezodpovědnému propagandistickému štvaní.

Oficiální politické kruhy USA do poslední chvíle setrvávaly v izolacionistickém postoji. Nic se však řešit nemuselo. Japonsko napadlo Ameriku a pět týdnů nato byla sekce rozpuštěna. Naopak Hollywood jako celek získal prezidentským výnosem status válečného průmyslu a po tři roky plnil patriotickou povinnost podpory bojové morálky národa, ovšem s výjimkou autorského režiséra Prestona Sturgese, jenž se břitkou satirou Hail the Conquering Hero (Ať žije hrdina dobyvatel, 1944) zcela ojediněle a riskantně dotkl nabubřelého pojmu hrdinství ve velmi citlivém okamžiku. Měl štěstí, oslnil originalitou a duchaplností.

Přepadení (1939, režie John Ford)Podstatu Zlatého věku Hollywoodu tvořil studiový systém, jenž byl založen jednak na standardizované výrobě filmů, jednak na studiích s organizovanou výrobou, distribucí a kiny. Tok nákladů a zisků tvořil uzavřený kruh, studia monopolisticky určovala podmínky trhu například podmíněným odběrem všech filmů bez ohledu na kvalitu, ovládala premiérová kina v centrech městských aglomerací, která navzdory početní omezenosti přinášela dvě třetiny všech zisků, vlastnila největší hvězdy. Třicátá léta dovedla tento systém ke stavu určité dokonalosti. Nástup zvuku si vynutil standardizaci jednotlivých postupů při výrobě, z té vyplývala i specializace profesí. Zmnožila se oddělení zajišťující chod studií. Ta vytvářela pro zaměstnance zvláštní města s poštovními úřady, školami, lékaři, specializovanými obchody či policií. Dlouholetí zaměstnanci měli nárok na penzi.

Nárůst finančních nákladů na zajištění zvukových aparatur a ozvučení kin či natáčení barevných filmů přivedl do filmového podnikání velké finance. Bankéři si vynutili z důvodů věcné spolehlivosti přísnou hierarchizaci procesu rozhodování. Na špičce mocenské pyramidy se ocitli producenti a manažeři, mající na mysli byznys, nikoli režiséři, nevyzpytatelní v umělecké spontaneitě a záměrech. Režisérský model se proměnil na producentský. Věčná potřeba konkurenční dominance s nekonečným procesem spojování menších firem ve větší celky ustálila počet velkých hráčů na pět, z nichž nejvlivnější pozici měly společnosti Metro Goldwyn Mayer a Paramount, sekundovaly jim Warner Brothers, 20th Century Fox a RKO. Trojku menších společností, nemajících vlastní kina, představovaly Universal, Columbia a pouze jen distribuční společnost United Artists, jejímž prostřednictvím do oběhu pouštěli své filmy nezávislí producenti Samuel Goldwyn, David O. Selznik, Walter Wanger, Hal Roach. Okraj výroby filmů tvořily jepičí firmy typu Republic Pictures, Grand National Films nebo Monogram Pictures, soustředící se na výrobu B filmů, jež jim přinášely vcelku jistý, zato minimální zisk, nepřesahující dvacet tisíc dolarů z veškerého distribučního nasazení. Působily na „okraji chudoby“, jak také znělo jejich kolektivní zařazení.

Zlatý věk Hollywoodu se studiovým systémem nepochybně znamenal racionální způsob výroby filmů, přese všechno nenašel dokonalý návod na zaručený úspěch. Vždy se jednalo o velmi riskantní sázku do loterie, do níž téměř nikdo nevstupoval s vlastními penězi. Jestli Zlatý věk Hollywoodu přenechal něco ze svého systému současnosti, pak jen jistotu, že riziko propadáku je nesmírné.

Věroslav Hába


POŘADATEL


HLAVNÍ PARTNEŘI



Novinky Program Přehled programových bloků Doprovodné akce Odborný / Industry program Hosté Návštěvníci Než vyrazíte Registrace Akreditace Ubytování Promítací místa Festival O festivalu Vizuální styl LFŠ Historie Ohlasy hostů Fotogalerie Lekce filmu Press Press akreditace Ke stažení Partneři Záštity Mediální partneři Finanční podpora Spolupráce Kontakt


© 2016 Asociace českých filmových klubů / Všechna práva vyhrazena / Realizace nextWEB / admin