„Bylo to v černém zrcadle anarchismu, kde surrealismus poprvé rozeznal sám sebe.“ André Breton
„Už nám zbývá prožít jen život.“ Marcel Havrenne
U příležitosti ojedinělého monumentálního projektu Surrealismus: Praha-Paříž (14. 11. 2009 - 14. 2. 2010 v německém Ludwigshafenu), v jehož rámci budou poprvé v historii společně vystavena mimo jiné díla Magritta, Štyrského, Toyen, Teigeho, Dalího či Ernsta, se opět ukáže světu, že Belgie a surrealismus je jedno a totéž. V Bruselu se tento pojem stal součástí běžné řeči: cokoliv nefunguje, nebo funguje jinak, než by mělo, je označováno jako surrealistické – od černé kroniky v novinách přes bizarnost politického dění až po pokleslost každodennosti.
Reprezentativní sekce Jiná Belgie, čítající takřka 40 titulů, představí (za jejich osobní účasti) retrospektivy tří filmových tvůrců, kteří se ve své tvorbě významně inspirovali poetikou surrealismu. Prvním z nich je animátor Raoul Servais, který už od šedesátých let – na hony vzdálen Disneymu – vytváří ve svých dílech realitu, jež vyhazuje svět do povětří a odhaluje jeho krutost i absurditu. Druhou osobností, jejíž filmografii LFŠ podrobněji zmapuje, bude dokumentarista Thierry Zéno. Ten se do dějin surrealismu zapsal zejména svým extrémním snímkem Svatební váza, jež lze zařadit mezi nejsilnější díla: autor nás zavádí do regresivního světa plného halucinací, kde je všechen kontakt s realitou vymazán ve prospěch niterné cesty odhalování prvních hlubokých propastí. Třetím hostem bude režisér, spisovatel, autor komiksů a anarchista Jan Bucquoy, který přijede představit svou šestidílnou sérii Sexuální život Belgičanů, inspirovanou belgickým surrealismem, situacionisty a teoriemi o medializaci naší společnosti.
Součástí cyklu Jiná Belgie budou rovněž pásma unikátních krátko- a středometrážních filmů, natočených v rozmezí let 1929 až 1973: snímky současníků surrealistických a futuristických manifestů počínaje (H. Storck, Ch. Dekeukeleire ad.), přes tvorbu členů skupiny CoBrA (P. Alechinsky, Luc de Heusch) a třeštivými burleskami dadaistů (David McNeil) konče. Nezastupitelné místo v programu mají dva pionýři a průkopníci belgické kinematografie: dokumentarista Henri Storck, který se zabýval nekonvenčními asociativními montážemi aktualit a Charles Dekeukeleire, někdejší kritik avantgardy inspirovaný teorií „ryzího filmu“ Germaine Dulacové. Speciální kategorií jsou autoři jediných surrealistických filmů: aristokrat a bankéř Henri d´Ursel, advokát Ernst Moerman a především básník, spisovatel, fotograf a marxista Marcel Mariën, jehož skandální Napodobení filmu je posledním dílem „ortodoxního surrealismu“. Luc de Heusch a Pierre Alechinsky zastupují avantgardní hnutí CoBrA: svoboda u nich nepramení přímo ze snových zdrojů, nýbrž z prudkosti a brutality gesta odevzdaného bezprostřednosti malby. Solitérem v této vybrané společnosti zůstává textař a romanopisec David McNeil, který se surrealismu dotkl jen (ale o to třeštivěji!) na přelomu 60. a 70. let, v čase všemožných revolt.
„Film je ve své podstatě surrealistický“, tvrdil francouzský kritik, teoretik a filmař Ado Kirou. Můžeme dodat: Belgie také. Jestliže Jean Schuster podepsal úmrtní list surrealismu v roce 1969, tři roky po smrti André Bretona, tento pařížský nekrolog ani v nejmenším neukončil zdejší množení buřičů. Belgičtí subverzivní umělci a anarchisté nevytvářejí žádnou školu, pracují individualisticky – každý sám za sebe a bůh filmu za všechny.
Škrkavka života volá našimi ústy: ať žije Belgie, která umožňuje rozněcovačům imaginárna zakládat oheň na jejich loukách, aniž by popálili souseda!