Sekce Fokus: Island představí 35 klíčových filmů tvořících historickou podobu islandské kinematografie: od 2 modelových němých filmů, přes kompletní Gunnlaugssonovu „vikingskou trilogii“ až k typickým islandským žánrům (komedie, hudební film). Jako hosté přijedou tvůrci Fridrik Thór Fridriksson, Dagur Kári, Hrafn Gunnlaugsson a expert na islandský film Ásgrimur Sverrisson, připraven bude i bohatý doprovodný program (například blok přednášek Skandinávského domu). Většinu z níže citovaných filmů bude možno shlédnout na letošní LFŠ.

Širší historie islandské kinematografie se datuje do doby mezi počátkem 20. let 20. století a nejaktuálnější současností: jako dva modelové filmové reprezentanty můžeme zvolit snímky Dobrodružství Jona a Gvendara (1923) a Dobré srdce (2009). Oby tyto filmy jsou v programu sekce Fokus: Island letošní Letní filmové školy a jejich konfrontace naznačuje jakým vývojem prošla kinematografie izolovaného ostrova. Dobrodružství Jona a Gvendara v režii Loftura Gudmundssona je amatérskou němou groteskou ze které se dochoval pouze tříminutový fragment bez začátku a konce. Tento snímek je historicky prvním filmem natočeným Islanďanem a je z něj patrná snaha přiblížit se americkým groteskovým vzorům, konkrétně tvorbě Charlieho Chaplina. O 86 let později natáčí jeden z nejslavnějších islandských tvůrců současnosti Dagur Kári svůj první americký film Dobré srdce, ve kterém se v hlavních rolích objevují hollywoodské hvězdy Paul Dano a Brian Cox a který je plošně distribuován do kin v USA.

Svou vazbou na USA dokumentují oba dva filmy jeden z typických rysů islandské kinematografie, kterým je podřízenost dominantní zemi a jejímu kulturnímu kontextu. Prvními filmy, které měly konkrétní spojitost s Islandem, byly němé severské koprodukce využívající Island jako ideální dramatickou kulisu. Mýtus čarokrásné islandské přírody přinesli kontinentální Evropě spisovatelé Victor Hugo nebo Jules Verne (hrdinové jeho klasického románu Cesta do středu země vstupují do nitra naší planety skrz islandskou sopku Snæfellsjökull) a dánské či švédské němé filmy logicky využívaly přirozeně dramatických islandských lokací. Nejslavnějším filmem této němé éry je Sjöstromovo drama Eyvind z hor natočené podle románu Islanďana Jóhanna Sigur Jónssona: příběh se sice odehrává na Islandu, z finančních důvod byl však tento film paradoxně natočen v severním Švédsku.

Od roku 1942, kdy Američané postavili letiště a vojenskou základnu v Keflavíku, se datuje úzká provázanost mezi Islandem a touto zámořskou velmocí. Přítomnosti amerických vojáků na Islandu s sebou přinesla nejen řadu pozitiv promítajících se i do oblasti filmu (Američané postavili v Reykjavíku několik kin), ale také problémů (krom politické závislosti i třeba hromadné svádění islandských žen). Američtí vojáci na Islandu jsou tématem hned několika islandských filmů (např. komedie Fridrika Thóra Fridrikssona Filmové dny a Ďáblův ostrov či Smích racků Águsta Gudmundssona) a vliv USA se v širším kontextu projevoval i v islandské kultuře jako takové. Od druhé poloviny 20. století tak měl Island ve všech ohledech nejblíže právě ke Spojeným státům, zatímco vztah s kontinentální Evropou a především Skandinávií nebyl tak intenzivní. Na Islandu se také natáčela celá řada velkých hollywoodských filmů (Dnes neumírej, Batman začíná, Dopisy z Iwo Jimy).

Počátek opravdové historie islandské kinematografie můžeme datovat do konce 70. let minulého století. V dubnu 1979 byl za účelem podpory domácích filmových projektů založen Islandský filmový fond (nyní Islandské filmové centrum) se základním kapitálem 50 000$. Hned v roce 1980 pak debutovaly dvě klíčové režisérské osobnosti islandského filmu 80. let: Águst Gudmundsson a Hrafn Gunnlaugsson. Zatímco jejich debuty Otcův statek (Gudmundsson) a Země a její synové (Gunnlaugsson) byly natočeny takřka na koleně a oba zpracovávaly téma mezigeneračního střetu, v další tvorbě se tito dva režiséři rozešli.

Gudmundsson ve své filmografii přecházel mezi žánry a natočil 3 modelové filmy typických islandských žánrů: vikingského filmu (Psanec: sága o Gislim), hudební komedie (Na vrchol) a retrokomedie (Smích racků). Gunnlaugsson se naopak etabloval jako tvůrce tzv. „vikinské trilogie“ tvořené filmy Když letí havran, Stín havrana a Bílý Viking. Tyto filmy volně vycházely z nejcennějšího kulturního pokladu Islandu: starých středověkých ság, akcentovaly téma střetu křesťanství a doznívajícího pohanství a netajily se inspirací ve světové kinematografii (např. Pro hrst dolarů Sergia Leoneho nebo Tělesná stráž Akiry Kurosawy). I když celková atmosféra jednotlivých filmů poněkud kolísá (některé pasáže mají blízko k Bergmanovi, jiné spíše k Barbaru Conanovi), trojice Gunnlaugssonových filmů zaznamenala historicky první mezinárodní úspěch pro islandský film (nominace na Evropskou filmovou cenu pro Stín havrana) a dostala jej z kulturní izolace.

Dalším krokem v etablování se islandské kinematografie byla oscarová nominace pro film Fridrika Thóra Fridrikssona Děti přírody (1991). Fridriksson se postupně stal personifikací islandského filmu pro diváky i odborníky na celém světě a jeho bohatá kariéra dobře reflektuje vývoj i typické prvky islandského filmu. Nejcennějšími položkami jeho režisérského portfolia jsou filmy z 90. let soustřeďující se na hlavní hrdiny-outsidery (senioři v Dětech přírody, Japonec ztracený na Islandu v Zimnici, psychicky rozkolísaný hrdina Andělů všehomíra, dvojice „freaků“ z Nicelandu), jeho málo známá tvorba z 80. let zase reaguje na vnitřní vývoj islandské kultury oné doby (dokument Rock v Reykjavíku je unikátním svědectvím o tehdejším rockovém a punkovém hnutí).

Do dveří otevřených Fridrikssonem postupně vkročili i další tvůrci, z nichž se v evropském a celosvětovém kontextu etablovali především Baltasar Kormákur a Dagur Kári. Kormákur umí skvěle natočit jak komedii (Svatba za bílé noci), tak drama (Severní blata), Kári navazuje na Fridrikssonovy filmy z 90. let a natočil 3 snímky s hrdiny, kteří jsou totálními společenskými outsidery (Albín jménem Noi, Outsider, již zmiňované Dobré srdce).

S příchodem nového tisíciletí se islandská kinematografie postupně otevírá okolnímu světu a v dnešní globalizované době s otevřeným trhem již pomalu mizí jakákoliv forma ekonomických i kulturních závislostí. Island se svými 250 000 obyvateli produkuje 6-7 celovečerních hraných filmů ročně a celková obliba této kinematografie postavené na tradičních prvcích a tématech (stálým omíláním již trochu vyčpělé pohlednicové obrazy islandské přírody, opozice tradiční vesnice a města, jemný nádech nadpřirozena či téma smrti a umírání) stále stoupá.