S mladým polským talentem se mohli dneska setkat ti, kteří dopoledne vyrazili na Místnost sebevrahů, drama o puberťákovi před maturitou, který nedokáže zapadnout do normálního života. Během projekce totiž stihl z Polska do Hradiště dorazit režisér Jan Komasa. Ani ne třicetiletý „kluk“ tímto filmem teprve debutoval a už mu ho vzali na Berlinale a doma v Polsku na něj vyrazilo přes 800 000 diváků (brzo se k nim nejspíš budou moct přidat i ti čeští a slovenští).
„Původně to měl být můj absolventský film, třicetiminutový, o klukovi, co se zavře ve svém pokoji. Ale po poradě s producentem jsme se to rozhodli rozšířit,“ vzpomínal režisér na počátky. Finální verzi scénáře nakonec napsal s matkou mladé dívky, která spáchala sebevraždu a o níž se v Polsku hodně psalo. Teď už Komasa připravuje další projekt a zase to bude něco, co může v Polsku vyvolat pozdvižení. „Varšavské povstání z roku 1944 je ožehavé a pořád živé téma, lidsky i politicky. S každou zainteresovanou skupinou jsme se museli dohadovat. Ale scénář o něm už mám, natáčet začneme v květnu.“
 

Poslední příspěvek k přemítání na téma 11. září, útoků na nevinné lidi, sebevražedných atentátů a podobných radovánek, se odehrál dnes odpoledne v Redutě a nesl název Můžeme vyhrát válku proti terorismu? Na úvod podnikla Radana Makariusová obsáhlý průlet historií terorismu, kterou rozčlenila do čtyř vln:
1) Anarchismus: "Když se podíváme na modus operandi anarchistů, tak pro ně byl typický útok na jednoho člověka, jako byl například atentát na amerického prezidenta McKinleyho. Ale zjistili, že tím nemohou ničeho dosáhnout..."
2) "Limitovaný terorismus, přímo cílený na lokální politické cíle ve vlastní zemi, jaký prováděly například IRA či ETA. Jejich působnost se už netýkala konkrétních osob, šlo často o loupeže či bombové útoky..."
3) "Konflikty, vznikající v jednom státě, ale zaměřené nikoli na jeho proměnu, ale na stát jiný. Jako například ty arabsko-izraelské."
4) "Globální terorismus, v podstatě datovaný od 11. září. Má rozptýlenou strukturu a není nijak lokalizovaný, takže nikde nemůžete mít pocit, že je bezpečno. K němu bohužel přispívají i internetové technologie." (www.lfs.cz si dovoluje upozornit, že na tento rok žádný útok neplánuje. Možná příště.)
Vyjádřila se i k obecné definici terorismu: "Abychom něco mohli nazývat teroristickým útokem, musí to být politicky motivováno. Zároveň to nikdy nemůže být vykonáváno státem - státy terorismus mohou podporovat, ale nikoli jej vykonávat."
S tím si o chvíli později dovolil zapolemizovat Marian Brzybohatý z pražské Policejní akademie: "Existují stovky definic terorismu a dohodnout se na jednotné v podstatě není možné. Například v USA má každá bezpečnostní organizace vlastní, které se navíc průběžně vyvíjejí. (...) Domnívám se, že státy páchají terorismus: V minulosti můžeme vidět mnoho případů, kdy jej systematicky používaly vůči svému obyvatelstvu. (...) Terorismus je bezpochyby postaven na násilí... od jiných druhů násilí se liší důrazem na psychologickou složku. (...) Například v New Yorku bylo ještě nekolik měsíců po 11. září asi dvacet procent lidí mimo psychologický normál."
V tuto chvíli se možná hodí upozornit, že kořeny slova spočívají v latinském terrificus/terrere - strašný/hrozný. Základním principem je tedy vyvolávání strachu, pročež prohrává především ten, kdo si ho nahnat nechá.
 

Jak už asi všichni přítomní pochopili, poslední velký host letošní LFŠ Aki Kaurismäki je stejně svérázný jako jeho filmy. Takže nejspíš už čekající v kině Hvězda ani nepřekvapilo, že poslední master class letošní LFŠ začala stejně jako autogramiáda sborníku Světla soumraku později a finský filmař ji pojal víc jako osobitou malou show plnou suchého a sebeironického humoru, u sklenek dobrého moravského vína a u elektrické cigarety. Moderátor Pavel Sladký (a pak i diváci) se hosta statečně snažil přinutit k seriózní konverzaci o filmech, jeho i jiných. Občas byl úspěšný, řeč přišla třeba na rytmus filmů nebo spolupráci se Samem Fullerem či Jean-Pierrem Leaudem, Kaurismäki měl nicméně evidentně víc náladu na kratší bonmoty jako: „Hercům nedávám instrukce. Nenajal bych je, kdybych s nimi musel mluvit.“ nebo „Měl jsem producenta, ale jeho ego bylo tak velké, že se nevešlo do mé malé kanceláře.“ Sám Aki totiž tvrdí, že nikdy nic neanalyzuje, „ani v životě, ani ve filmech“. Začínajícím filmařům proto doporučujeme, aby si pořádnou lekci filmu vzali hlavně z Kaurismäkiho děl, třeba z novinky Le Havre.
 

Pár filmů se sice hraje i zítra, oficiálně ale letošní filmový ráj zavřel brány v sobotu večer, předpremiérou novinky Le Havre, pohádky o přistěhovalcích a odměně za dobré skutky. Její autor Aki Kaurismaki si před promítáním jako poslední převzal letošní Výroční cenu AČFK se slovy: "Vše, co tvoří lidskost, stojí za to, a tenhle festival mezi takové věci patří. Děkuji mu, že nabídl lidem událost, při které se nestřílí." Laureát ocenění za "celoživotní inspirační přínos světové filmové tvorbě, uhrančivou a melancholickou poctu finské duši a němým filmům, hrdinům, rock´n´rollu a zašlým časům" pak ještě zapěl finskou lidovou, zástupci všech hlavních sponzorů na pódiu řekli, jak si užili uplynulé dny, a předsedkyně AČFK Radana Korená pozvala všechny na 38. ročník. A mohlo se jít slavit.