Sám mistr Billy Wilder už na svůj zajímavý život a své výborné filmy může vzpomínat jenom ze záznamu, protože v roce 2002 v zaslouženém věku 96 let odešel na věčný odpočinek. Na Filmovce ho ale dostatečně zastoupila Iva Hejlíčková, bývalá šéfredaktorka Cinemy, která tu má divácky oblíbenou přehlídku jeho snímků taky na starost. Ve svižné přednášce plné Redutě vysvětlila to, co už asi všichni sami z Widlerových děl pochopili - tedy proč se dělá takový povyk kolem žánrového režiséra, který o sobě prohlašoval, že točí filmy pro peníze a k tomu má pověst cynika, protože si dovolil zesměšnit i vlastenectví, hrdinství a další "svaté krávy". "Wilder natočil všechny žánry, které vás napadnou, až na western a scifi. Dokonce stihl i muzikál, z Tyrolska, s jódlujícím Bingem Crosbym. Ale do všeho pronikala jeho nátura a světonázor, které ty žánry měnily k jeho obrazu. Dvacet z jeho 26 snímků byly adaptace, ale tak je přepsal, že ze všeho vznikly wilderovské filmy."
Řeč přišla i na Wilderovy začátky, stěhování po ose Vídeň-Berlín-Paříž-Hollywood, na jeho odhodlání se v Americe asimilovat a naučit se co nejrychleji anglicky (i za pomocí randění s mnoha dívkami) nebo na jeho nelibost, aby mu kdokoliv měnil jeho vybroušené dialogy, která v 40. letech úspěšného scénáristu přivedla k režii.
 

Blížící se výročí událostí, které před téměř deseti lety otřásly nejen Novým Yorkem, ale téměř celým světem, je vhodnou záminkou nejen k odpromítání řady tematicky souvisejících snímků, ale také přednáškám a debatám na solidně vysoké úrovni. Ta dnešní, jež proběhla od půl třetí v Redutě, nesla název Transformace americké politiky po 11. září 2001. Její moderátor, redaktor Respektu Tomáš Lindner, na úvod prohlásil: "Je to datum, které bude v paměti ještě za sto dvěstě let a bude se o něm učit jako o Pearl Harboru."
Když pak vyzval účastníky panelu k vyslovení názorů na téma největšího významu oné tragedie, renomovaný politik a odborník na bezpečnostní politiku Jiří Šedivý konstatoval: ""I malá skupinka dokáže udeřit bezprecedentní silou a všechno změnit. (...) Dalším momentem je samozřejmě změna vnímání a stylu politiky na obou stranách oceánu."
Další diskutér, poradce premiéra Petra Nečase Roman Joch, pak podotkl: "Ano, zdálo se, že se svět zásadně proměnil, ale dnes bych řekl, že až tak velké změny to nebyly. Myslím, že ekonomická krize přinese větší změny než 11. září." A americký diplomat Joseph Pennington byl toho názoru, že "v základech se svět nezměnil, což neznamená, že nedošlo ke změnám dílčím. Ale můžeme říct, že pkud se atentátníci z 11. září snažili dosáhnout změny způsobu života v Americe i v demokratickém světě obecně, pak selhali. (...) Podle mě je největší změnou to, jak se USA a další státy staví k hrozbám. Až do konce studené války byly nejdůležitější hrozbou velké armády, prohánějící se napříč kontinenty..." Usáma bin Ládin se k tématu bůhvíproč odmítl vyjádřit.
 

Po filmovém portrétu Nicolae Ceausesca dneska vstal na plátně z mrtvých i jeho československý současník. Dokument V hlavní roli Gustáv Husák natočil s reportérem Michalem Kubalem režisér Robert Sedláček, který kromě archivních záběrů a mluvících hlav pamětníků využil i divadlení hru bratislavského Divadla Aréna. „Jak jsem těch dokumentů natočil moc, člověk už nudí sám sebe. Tak jsem si to snažil zpestřit. Měl jsem štěstí, že Viliam Klimáček napsal výborné liberto složené z Husákových výroků,“ uvedl Sedláček a přiznal, že bez oné hry by film neznikl. V dokumentu na posledního komunistického prezidenta vzpomíná třeba Husákův syn, historik Jan Křen, Michail Gorbačov nebo Lubomír Štrougal. „Uvažovali jsme natočit film i o Štrougalovi, když se nám tak otevřel. Je to jediný komunista, který mi řekl, že se stydí za to, co dělali. Ale v tomhle dokumentu je the best of Štrougal i of Gorbačov. Jim se rozsvítí oči, když začnou mluvit o vědecko-technické revoluci a jsou zvyklí mluvit dlouho," prozradil režisér něco o úskalích zpovídání profesionálních politiků. 
 

Hlavně o své práci na posledním opusu Bély Tarra Turínský kůň mluvil na své master class osobitý německý kameraman Fred Keleman. S neméně osobitým maďarským režisérem spolupracuje už od roku 1995. Potkali se v Berlíně, kde Keleman žije a kde vystudoval film, a prý to byl jeden z oněch pověstných magických okamžiků. Turínský kůň začínající historkou o setkání filozofa Nietzscheho a koně evidentně včera večer zaujal početné obecenstvo, komorní sál Reduty byl plný. Přítomní se tam dozvěděli třebai to, proč má Keleman tak rád ruský film Jdi a dívej se nebo s jakým obdobím německého filmu se nejvíc ztotožňuje (tím před nástupem Hitlera). S jinými filmaři se ovšem nesrovnává. „Proč taky. Co děláte, děláte ze srdce. Každý miluje jinak, váš styl musí vycházet z vás."
 

Snad jen absence zvučných jmen jako Kusturica v nešťastném spříznění s lehkou dešťovou sprškou zabránila tomu, aby se v LFŠ Music Stage při půl deváté sešlo více než pět a půl diváka (pravda lehká nadsázka - znásobte ji plus minus šesti). Škoda - ti, kteří by bývali mohli kapacitu prostoru zaplnit, přišli o stylové vystoupení, temperamantem ne nepodobné zmíněným No Smoking Orchestra (snad jem místo superdynamického ostří tentokrát místy fungovala teskná melancholie). Takže si zapamatujte, že Ahmed má hlad, a až jej příště spatříte v nějaké kulturní nabídce, neváhejte s jeho ukojením.
 

"Nechápu co tady děláte, film začíná až za hodinu, teď bude jenom mluvit tlusťoch," konstatoval s pokerovou tváří Olaf Möller na úvod své přednášky Pinku eiga: Tajemství japonské erotiky. V rozehřáté Hvězdě pak pokračoval: "Dá se říct, že žánr pinku eiga je něco specificky japonského. (...) Příliš se neliší od brazilských nebo italských fimů té doby - lidé souloží a kolem toho je nějaký příběh - ale jen v Japonsku se to stalo produkčním a kulturním fenoménem."
"Abyste tomu rozuměli," pokračoval, "v Japonsku není vůbec žádné filmové školství... proto jsou tak dobří. Výchova filmařů funguje tak, že pracují ve filmovém studiu a vypracovávají se nahoru. Myslím, že by to tak mělo fungovat všude. (...) Od 80. let začali lidi točit amatérské filmy a když byli dobří, byli vybráni aby točili pinku eiga. Dvě třetiny filmařů této doby na žánru spolupracovalo. Téměř všichni japonští autoři, které znáte, na pinku eiga spolupracovali."
A tento styl kupodivu není mrtvý ani dnes: "Je pozoruhodné, že Japonsko, odkud si dnes můžete stáhnout ty nejujetější sračky, produkuje ročně nějakých padesát filmů, pro které existuje publikum. Dá se říct, že většina z něj jsou starší chlapi, kteří se na to dívají nostalgicky, a pak dvojice a svobodné ženy." A pak diváci v Uherském Hradišti.