Vážně a trochu i nevážně zavzpomínala dnes filmovka na Borise Jachnina, filmového historika, publicistu, spisovatele a ještě mnoho dalšího, prostě renesančního a okouzlujícího muže, kterého podle jeho dcery "milovali všichni". Kromě Martiny Bílkovské patřilo průvodcovské slovo po jednom osudu hlavně Luboši Dvořákovi, Jachninovu žáku a spolupracovníkovi. A taky Jachninovi samotnému. I když zemřel ve věku 78 let letos v dubnu, žije dál nejen v myslích lidí, kteří si na něj pamatují (což je prý skoro každý, kdo se s ním setkal), ale i v záznamech rozhlasových a televizních pořadů. V Redutě tak mohl sám znovu vyprávět o tom, jak zahání myši, vzpomínkové pásmo ale taky neopomnělo zdůraznit, že suchým humorem a nakažlivou dobrou náladou Jachnin bojoval proti osudu "těžkému jako hora". Jeho otec, bělogvardějský lékař, který utekl před komunisty do Prahy, zemřel v Osvětimi. Sám Jachnin v dětství překonal těžkou tuberkulózu kostí a pak se celý život potýkal nejen se špatnou chůzí, ale i se špatným režimem. FAMU mohl dostudovat až v roce 1967, za normalizace se dvaadvacetkrát ucházel o práci, než ho někde zaměstnali. Přesto se stal významným pedagogem a filmovým klubistou (FK vedl v Českých Budějovicích) a propagátorem zavedení filmového výchovy do škol.
 

Na předem propagovaný zápas ČR-Srbsko sice (patrně) zásluhou podrážděného žaludku Emira Kusturici nedošlo, přesto se ale měli diváci, shromáždění kolem tradičního fotbalového plácku napravo od Hvězdy, na co dívat. V týmech, nakonec nazvaných pouze Domácí a Hosté, se našel dostatek kvalitních špílmachrů včetně kinaře Jana Fencla (neplést s hradišťským rodákem a bývalým politikem téhož jména), který svými dvěma góly odpálil jízdu Domácích, ve finále triumfujících v poměru 5:3. (Hostům v bílých dresech nepomohla ani účast Ivana Trojana, mimochodem jediného tuzemského herce, který kdy - ve dresu pražské Bohemians - nastoupil v regulérním prvoligovém zápase.) Díky svému vítězství měli Domácí privilegium utkat se v mači okamžitě následujícím s týmem, složeným z pořadatelských dam, které se sice po věšinu zápasu statečně nechytaly, ale ve finále roznesly oponující mužstvo na kopačkách prostřednictvím penaltového rozstřelu.
 

Středobodem první letošní masterclass - tedy moderovaného setkání superautora s diváky - nebyl nikdo menší než sám Emir Kusturica, který v nabité Hvězdě promluvil na řadu tvůrčích i filmově-teoretických témat. Vyjádřil se kupřikladu ke své nelásce vůči zaoceánské blockbusteroidní (ne)kultuře: "Musíme reagovat na to, co máme. (...) Nesmíš myslet, že se věci ději v Hollywoodu, dějí se ve tvé ulici!" K důležitosti semknutí s vlastním podhoubím, které je podle něj důležitější než filmové školy, pak dodal i že "je unavující někoho učit ten umělecký proces - proto je důležitý ten ambient."
Došlo i na zpomínání na jeho začátky pod vedením Otakara Vávry ("nemůžu uvěřit tomu, že třeba ředitel festivalu v Cannes neví kdo je někdo, jako pan Vávra") či přemítání o česko-balkánských rozdílech ("Tady v Čechách to vždycky bylo takové minimalistické: Malý člověk, ožralý, sedí u piva, kouká...") a tvůrčí vykřičník: "Hlavní funkce uměleckého díla je katarze. může začít s tvůrcem, ale když se nepřesunena diváka, není film úspěšný." Asi je zbytečné konstatování, že filmy Emira Kusturici obvykle bývají úspěšné.
 

"V dobrém vkusu se ve Francii topíme,“ řekl kdysi Jean Renoir a nic jiného si nemohl myslet ani Francois Truffaut, když ve svých článcích ohnivě kritizoval francouzské filmy 40. a 50. let. Za to, jak jsou předvídatelné, umělé, akademické. „Oproti tomu hollywoodskému, francouzský film se snažil být klasický ve smyslu národního divadla a choval se k publiku chladně a povýšeně,“ vysvětloval yaleský profesor Dudley Andrew, který na přednášce o tzv. Tradici kvality na konkrétních příkladech (především z Pastorální symfonie) prokázal, jak krásně a dokonale měli tehdejší tvůrci své filmy naaranžované, nasvícené a vystylované. Což stále některým imponuje. To, co se slavná francouzská nová vlna pokusila vyhnat dveřmi, se tak v 80. letech vrátilo oknem se cinema du look a dualita mezi realismem a pečlivě nalíčenou krásou existuje ve francouzském filmu pořád. Který pól je bližší vašemu dobrému vkusu, na filmovce můžete zjistit navštěvováním poválečných francouzských snímků. Profesor Andrew doporučuje minimálně Zakázané hry a Takovou hezkou malou pláž.
 

Jak zarytý komunista nechtěně pomohl na svět rumunské nové vlně, převyprávěl na další z dnešních přednášek ředitel Rumunského kulturního institutu v Praze Mircea Dan Duta. „Na konci 90. let se rumunská kinematografie dostala do tíživé situace, skoro se netočily filmy. Když se to dozvěděl Sergiu Nicolaescu, bývalý režisér režimních agitek, který patřil k levicové straně, co byla v té době u moci, rozhodl, že rumunské filmy budou. A byly. Inicioval totiž centrum pro rumunskou kinematografii, které mělo vybírat, jaké scénáře si zaslouží finančí podporu od státu. Představoval si, že určovat to bude on a točit taky on,“ barvitě líčil historii Duta. Nicolaescovy plány samozřejmě dopadly jinak, podporu dostalo šest prvotin, a i když starý komunista dělal vlny, jak mohl, nová vlna už se nedala zastavit. „Čtyřicet let po celé Evropě Rumuni objevili, že existuje nízkorozpočtový film,“ podotkl přednášející. Evropa na oplátku objevila, že v Rumunsku se točí skvělé filmy, i když doma nikdo moc připomínat šedivou trudnou realitu nechtěl. Přítomní v Redutě zase objevili, že dneska už je poslední nová vlna vlastně stará a rumunští filmaři k radosti svých diváků začali místo ní točit (kvalitní) mainstream.
 

Vzpomínání na rumunskou historii pokračovalo i na projekci dokumentárního eposu Vlastní životopis Nicolae Ceausesca. „Není to film o zločinech jeho diktatury, ale pokus zmapovat psychologii jednoho z nejspecifičtějších diktátorů 20. století. Rozhodl jsem se pro tento typ filmu, protože jsem přesvědčen, že velkým pravdám se dá přiblížit lépe prostřednictvím umění než prostřednictvím intelektu a vědy,“ uvedl své dílo rumunský režisér Andrei Ujica a upozornil, že jeho poselství bohužel aktuální být nepřestalo. „V souvislosti s páteční tragédií v Norsku je ještě důležitější, abychom si byli vědomi nebezpečí obsaženého v diktátorské ideologii.“
Vzhledem k tříhodinové délce sestřihu nekomentovaných záznamů z Ceausescovy kariéry se obvyklá pofilmová debata přesunuje na pondělní Ujicovu master class, kam jsou tím pádem zváni všichni, kteří všechny idelogické projevy ve filmu vydrželi až do konce.
 

Při desáté hodině večerní udeřil do LFŠ Music Stage balkánský blesk. Emir Kusturica & The No Smoking Orchestra rozjeli svou rytmickou smršť, jejiž zásluhou trávník zkluzkl i bez přičinění deště. Pravda, koncert trval pouhou hodinu a čtvrt a akustika nebyla superideální, ale přepočten na muzikální kalorie bylo vystoupení skrznaskrz výživné. Vzhledem k názvu kapely a rozpoložení řady odcházejících nelze nezmínit slova nejmenovaného génia: "Pokud po sexu kouříte... dělali jste to příliš rychle!"